Milí přátelé!

 

Mnozí z Vás projevili zájem o náš útěk, příchod do Ameriky, jakož i o jiná

dobrodružství, která jsme – chtě nebo nechtě – prožili. A tak jsem se rozhodnul, že
ty hlavní body a události sepíši.

Budete-li tento spisek číst, budete zklamáni. Ve srovnání s románovými a
filmovými hrdiny, ba i ve srovnání s některými uprchlíky, jejichž papíry jsem
později vyřizoval, jsem byl člověkem fádním, moje dobrodružství byla limonádová
a mé hrdinství minimální až trapné. Snad to jediné, co mne opravňuje vůbec o sobě
psát, je to, že všechny příběhy jsou „z první ruky,“ nevymyšlené, mnou přímo
prožité. Zapisuji je tak, jak se uchovaly v mé paměti. Je možno, že se mnohé událo
jinak než jak se mně to jevilo. Jestliže tedy někdy uslyšíte, že to, co tady píši,
neodpovídá pravdě, omluvte, prosím, můj omyl.

Jak a kdy to vlastně začalo? Kterým okamžikem se ze mne stal dobrodruh? –
Nevím. Asi toho bylo víc a postupně se to stupňovalo. Rozhodně na počátku mi
hrozilo, že můj život bude zoufale fádní, nudný, jednotvárný.

Narodil jsem se v létě roku 1920. Oba moji rodiče byli lékaři. Maminka se
věnovala kožnímu lékařství a v době mého narození byla sekundářkou na kožní
klinice na Karlově náměstí v Praze. Otce praktická medicina nebavila a konal ji
jenom když musel: za první světové války na italské frontě, za druhé války
v oddělení dárců krve ve Vinohradské nemocnici a za pražské revoluce na první
pomoci v budově Rozhlasu až do okamžiku, kdy byli zasaženi německou bombou.
Pak se přestěhovali do sousední budovy. Jinak se otec věnoval výzkumu spíše
zoologickému než lékařskému a v několika vědních oborech dosáhl světového
jména.

Naše rodina nebyla bohatá ani chudá: dbalo se v první řadě na zdraví, zdravou
stravu a vůbec zdravý způsob života. Na druhém místě byla péče o zevnějšek. A

když peníze zbyly, uvažovalo se o „přepychu:“ jedna cesta k Jaderskému moři,
čtyři pobyty v Tatrách.

 

Když mi byly dva roky, dostal otec nabídku profesury na universitě v Lublani, tak
jsme se tam přestěhovali. Jenže podmínky prý byly nepříznivé, tak otec po roce
z Lublaně odešel. Krátce nato dostal nabídku z Komenského university
v Bratislavě, tu přijal a tam jsme se přestěhovali v listopadu 1923. Tam jsem
vyrostl, tam se narodil můj bratr a moje sestra, tam jsem vystudoval obecnou a
střední školu a tam bych se asi byl oženil a v Bratislavě zůstal, nebýt pohnutých
událostí koncem třicátých let.

V roce 1938 se politická situace přiostřila natolik, že jsme válku pokládali za
nevyhnutelnou. Hlásil jsem se jako dobrovolník, ale řekli mi, abych počkal, že si
mne zavolají. - Nezavolali. Misto toho Československo kapitulovalo. Byla to těžká
morální rána, brali jsme to jako zradu. Ovšem, slovenští separatisti, poštvaní
Hitlerem, se z rozpadu státu radovali a využili situace, aby Čechy vyhnali a jejich
majetky zkonfiskovali. Otce z university vyhodili, panáka, který ho měl
představovat, na ulici pod našimi okny spálili a zdálo se, že se chtějí zmocnit nás.
Bylo mi tehdy osmnáct, tak jsem cítil potřebu bojovat. Doma byla zásoba otcových
loveckých zbraní, ale já jsem dal přednost vařicí vodě, kterou jsem chtěl povstalce
opařit. Myslím, že to bylo poprve, co „šlo do tuhého.“ Nevím proč, ale povstalci si
to rozmysleli a nechali nás celkem v klidu z Bratislavy odjet do Prahy.

Okleštěná Republika se snažila obstarat zaměstnání vyhoštěným lidem ze
Slovenska a z pohraničí. Náhodou se nás, bývalých Bratislaváků, sešlo asi šest v
„Jítrnici“ Flekovského pivovaru zrovna, když se tam parta asi dvaceti německých
provokatérů snažila vyvolat záminku pro Hitlerův vpád. Podařilo se jim to. Rvačku
jsem zahájil já, ale okamžitě se do ní pustili skuteční odborníci a já jsem se už jen
koukal, jak se má rozthnout žídle a nohou praštit do německé lebky, jak se půlkou
půllitru namíří buršákovi do obličeje a buršáka přejde nacistické nadšení, - zkrátka:
Němci byli strašně zbiti, zatím co na naší straně byl raněn jenom náš přítel:
střepina půllitru se mu zasekla do pleše. Střepinu jsme vytáhli, krev utřeli
ubrouskem a slavili vítězství. Jenže ne dlouho: ještě večer hlásilo radio z Lipska,
že v jedné staré pražské pivnici byli němečtí hosté ztýráni českými surovci a ráno
se už valila německá armáda do českých měst.​

Teprve po jedenácti létech jsem se dozvěděl, že pro tuto rvačku jsem měl o tři roky
později „zmizet“ v pracovním táboře, a že jenom dík osobní intervenci německého
zástupce, který mne sotva znal, jsem zůstal na živu. – Mimochodem: toho zástupce
jsem se chystal v roce 1945 podřezat, ale místo toho jsem mu pomohl uprchnout a
zachránit i něco z jeho majetku.

Válka vypukla prvního září 1939 a čekali jsme, že spojenci Němce v nejkratší době
rozdrtí. Mýlili jsme se. První padlo Polsko. Byl to otřes, ale německou sílu a
brutálnost jsme ještě pořád podceňovali. 28. října 1939, dvacáté první výročí
založení moderního demokratického státu jsme slavili s velkým optimismem.
Manifestace se změnila v demonstraci a německá policie začala do demonstrantů
střílet. Přitom byl smrtelně zraněn Jan Opletal, student Karlovy University. Zápasil
se smrtí, ale po dvou týdnech podlehl. Jan Opletal se stal národním mučedníkem a
jeho pohřeb se změnil na davovou demonstraci. Na německý zákrok nezapomenu.
Bydleli jsme tehdy v budově Purkyňova ústavu na Albertově a věděli jsme, že
zaměstnanci ústavu mají někde pod střechou skladiště zbraní.

Časně ráno, dne 17. listopdu 1939, nás probudili členové Waffen SS, zahnali nás se
všemi ostatními obyvateli budovy do přízemí, postavili ke zdi a namířili na nás
kulomet. Muži byli bledí jako stěna, ženy a děti plakaly rozčílením a hrůzou. Já
sám jsem se bál zrovna tolik, jako oni. Myslím, že se mi třásla brada. Rozhlédnul
jsem se kolem sebe a tu jsem viděl maminku. Stála tam s největším klidem, držela
mého jedenáctiletého bratra a desetiletou sestru za ruce a vysvětlovala jim:
„Vidíte, tohle je voják, a tamto je strojní puška. V tom pásu jsou náboje, a jak ten
voják střílí, tak ty náboje samy s tím pásem lezou do té strojní pušky. Vypálené
nábojnice ta puška vyhodí. Ten prázdný pás se potom znova naplní novými
náboji...“

A tak dále. Bratr a sestra napjatě poslouchali a nezdálo se, že by jim došlo, že tam
ta strojní puška byla určena pro nás. Zatím německá policie bez soudu popravovala
celý studentský výbor a salvy doléhaly až k nám.

Chování naší matky mne posilnilo. Uvědomil jsem si, že pochází z rodu, ve kterém
byla řada vojáků z povolání, a možná, že jejich rodinný erb byl v šestnáctém století
udělen jednomu z předků, který v bitvě padl, zatím co zachránil život svému
panovníku. Chtěl jsem zpívat nějakou vlasteneckou píseň, ale nemohl jsem si
vzpomenout na nic jiného než „Pepiku, Pepiku, copak dělá Káča? Sedí doma za
pecí, přes prdel se plácá,“ a „Skákal pes přes oves, přes zelenou louku, měl
nožičky chlupatý, mezi nima ďourku.“ Cíti jsem, že obě písně jsou nevhodné, tak
jsem chtěl pískat, ale nešlo to.

Ke kulometčíkovi přišla spojka a něco mu sdělovala. Čekali jsme, že je to povel
k palbě, ale nebyl. Kulometčík sbalil zbraň a velitel nás poslal domů. Večerní
rozhlas nám sdělil, že v důsledku demonstrací jsou všechny české vysoké školy
uzavřeny na tři roky. Našeho otce to zlomilo. Naši universitu! Jeho universitu,
založenou králem Karlem IV, Otcem vlasti! Universitu, která se chystala
zanedlouho slavit šestisté výročí svího založení! Universitu, která dala světu Jana
Husa, tuto universitu se opovážil zrušit potřeštěný německý kaprál!

Potom jsme si začali hrát na vzbouřence. Seznámil jsem se s jedním svým
vzdáleným příbuzným, který byl zapojen do podzemní organisace. Napadlo mi, že
by nám přišlo vhod tajné spojení s podobnou skupinou na Slovensku. Tak jsem v
červenci 1941 přeběhl hranice Slovenska, dostal se až do Žiliny, kde žila moje
bývalá bratislavská láska, a s ní jsme vypracovali šifru na případné dorozumívání.
Cestou zpět jsem byl méně opatrný: zdálo se mi, že celá krajina je liduprázdná, tak
jsem šel po veřejné cestě. Ale nějakým podivným tušením veden jsem najednou
skočil do hlubokého žlabu, zarostlého houštím. Tím žlabem jsem se plížil a viděl
hlídku, které bych byl padl do rukou, kdybych byl v cestě pokračoval ještě pět
metrů. Z toho žlabu jsem vylezl až asi za půl kilometru, v hustém lese, a od té doby
různé zprávy o „tušení,“ „andělu strážném,“ „telepatii“ ap. neodmítám: nemám
důkaz, že neexistují, naopak mám několik zážitků, které se těžko dají vysvětlit jako
náhody.

Přes hranice jsem se dostal, ale dole, před vesnicí už na mne čekal německý
pohraničník a tvrdil, že jsem illegálně překročil hranice. Jak to věděl, nevím: zradil
mne někdo na Slovensku? Viděli mne němečtí pohraničníci s pozorovacích věží,
když jsem přecházel, a telefonovali dolů do údolí, že tam jde tak a tak oblečený
člověk?

Zapíral jsem, ale bylo to marné. Chlap začal vytahovat věci z mého baťohu, až
přišel na sešitek, ve kterém byly poznámky k té šifře. Tehdy jsem vsadil všechno
na jednu kartu: spustil jsem na něj, že ano, že je tam na hřebeni špatně značená hranice a mluvil jsem s ním tak, jakoby to byla jeho vina, že jsem se dostal na cizí
území. Chlap asi nikdy nic podobného neslyšel a nebyl na to naprogramován, tak
místo aby mne zatknul, začal se omlouvat. Toho jsem využil, shrábnul věci do
baťohu, chlapovi jsem ještě řekl: „A když mne tam slovenský pohraničník zastřelí,
co si na vás vezmu?“ A chtěl jsem odejít a zbavit se šifry než se chlap vzpamatuje.
A zrovna, když jsem čekal, že zařve „Halt!“, se kolem mne všude rozsvítilo
neskutečně bílé světlo a ozvala se strašná rána. Udeřil blesk. Neobracel jsem se, ale
moc bych si přisadil, že uhodilo do jeho pušky s bajonetem. Začalo cedit, takže se
cesta ihned změnila v řeku. Vyrazil jsem a pádil k prvnímu domku, zahnul
doprava, doleva, doprava, jen honem pryč. A řízením Božím se najednou přede
mnou objevilo nádraží, a na něm se právě rozjížděl vlak. Dohnal jsem poslední
vagon a skočil na něj. A už mne držel konduktér a spílal mi, že skáču do jedoucího
vlaku, a vůbec, že asi nemám jízdenku. Vysvětloval jsem mu, že mne zdržela
bouřka, ale on na to nedbal a že prý mne to bude stát pokutu. Zesmutněl jsem a ptal
se, kolik to bude. „Pět korun!“ To tenkrát odpovídalo jednomu buřtu s hořčicí a půl
litru piva. Prosil jsem ho, aby to nějak zmírnil, a přitom jsem si říkal: „Ježišmarjá,
chlapi, jeďte, ať mne to stojí všecko co mám, jen jeďte, než mne chytnou!“
Kondukét byl nemilosrdný: na jeho bedrech spočívala čest a sláva českých železnic
až po samo Ministerstvo dopravy! Zaplatil jsem pokutu ale jeli jsme a já jsem tu
šifru roztrhal na čtvereční centimetry a naházel do záchodku.

Moje šifra se neuplatnila. Když jsem přijel do Prahy, dozvěděl jsem se, že mezitím
byl ten můj příbuzný, na kterého jsem byl zapojen, zatčen. Zakrátko nato byl
odsouzen a popraven. A o týden později byl popraven bratr mého otce. Nikdy jsme
se nedozvěděli proč, nikdy jsme nedostali jeho popel. Jenom teta, jeho vdova,
dostala po čase návštěvu. Přišel k ní německý důstojník a předal jí účet za strýcovu
popravu. Účet byl německy přesný:

Za přípravu popraviště...........
za náboj............
za výstřel............
za vyčištění pušky.......
za utření krve.........

daň......
Úhrnem...........

Strýcova smrt mne zlomila. Bál jsem se, za svůj strach jsem se styděl, ale věděl
jsem, že ten strach je silnější než vůle, svědomí, víra – zkrátka nestačil jsem na tu
dobu. Začal jsem si dávat knoflíky do bot a chodit s nimi celý den, abych se
vycvičil ve snášení bolesti a při mučení, které jsem očekával, nic neprozradil. Ale
nepomáhalo to. Kolem mne chodila smrt

Zjara 1942 českoslovenští parašutisti zavraždili v Praze německého protektora
Heydricha. Němci zatýkali celé rodiny nevinných lidí, obžalovali je, že schvalovali
atentát na Heydricha a celou rodinu postříleli. Snažil jsem se vžít do mysli vojáka,
který myslí, že hájí svou vlast, když střílí do dvouleté holčičky, do ochrnuté
stařeny, do idiota, do lidí, kteří nemohli nést vinu i kdyby byli chtěli.

Ale marně. Je to národ Goethův, Gaussův, Beethovenův, Kantův? Jak mohl tak
hluboko klesnout? Mohou i jiné národy takhle zhovadit? Může lidstvo?
Neměl jsem odpovědi. Cítil jsem jenom nesmírné opovržení vůči národu, který
strpí takovou vládu. A jinak tu byl strach.

Až jednou, a to bylo jedinkrát v mém životě, jsem se vzpamatoval a rozhodnul
jsem se, že budu hrdinou: „Přiznám se,“ že jsem toho Heydricha zabil já. Tím
jsem chtěl ušetřit ty nevinné oběti německého šílení.

Než jsem došel na policii, byli atentátníci dopadeni a v boji padli.
Zanedlouho nato jsem nastoupil práci v Heřmanově Městci, kde v bývalé
továrničce na dětské kočárky začal podnikavý inženýr vyrábět elektronické
přístroje. Byla to vlastně kolaborace s nepřítelem: o ty výrobky měla zájem
především německá armáda. Ovšem, tou dobou taky český hostinský krmil
německého vojáka, český holič mu stříhal vlasy, český strojvedoucí ho vezl ve
vlaku, český sazeč sázel litery Hitlerova proslovu. Česká kurva se prodávala
německému vojáku. Kde je hranice mezi obyčejnou prací a zradou národa?
Nedlouho po příchodu do Heřmanova Městce jsem se od svého starého přítele
dozvěděl, že existuje podzemní skupina, která má nějaký styk se Západem. Jak a
kudy ten styk probíhal jsem se nikdy nedozvěděl a nikdy po tom nepátral:

v takových dobách se člověk na nic neptá. Potíž byla v tom, že jsem neměl žádné
zprávy, které bych tou cestou na Západ dodal. (Teprve mnohem později mi došlo,
že mohlo být pro ten Západ docela zajímavé, kolik vojenských transportů projelo
po hlavní trati směrem na východ a kolik směrem na západ. Ale to už bylo pozdě.)
Jediné, co jsme tou dobou dělali, byly t.zv. „churchilky:“ krátkovlnné cívky, které
umožňovaly poslech britského rozhlasu. Byl na to trest smrti a několik
„churchilkářů“ skončilo v pardubickém „Zámečku.“ Ale dělalo se to dál a tak se
udržovala v českých lidech naděje na vítězství nad středověkou obludou.
Až jednou, koncem roku 1944, ke mně přišel v noci jeden Žid, který se tou dobou
před německou policií skrýval. (Jeho otce tři roky předím zatkli a odvlekli do
koncentračního táboru. Jeho žena, ne-Židovka, dostala oznámení, že její muž
zemřel.) Věděl o mém spojení, a sdělil mi, že jakýsi ruský uprchlík, fysik a
elektrický inženýr, je na stopě výbušiny tisíckrát silnější než trinitrotoluol. A že je
ochoten dát to Západu, ale než by to dal Rusům, raději to dá Němcům. Tehdy nám
to nedávalo smysl: Západ a Rusové byli spojenci. Ovšem: ten vynález se nesměl
podceňovat. Chemická látka to být nemohla, tolik energie v těch elektronových
„slupkách“ zkrátka není. Musila to být reakce nukleární. Podal jsem zprávu dál, ale
nedělo se dlouho nic. Tak jsem na celou věc pozapomněl. Až najednou, zase
v noci, za mnou přijel další člen toho podsvětí a dal mi příkaz: „Zmocni se toho
Rusa, pokud možno živého. Když to nepůjde, tak mrtvého.“ Samozřejmě, co bych
si počal s živým? Jediná cesta byla, zavraždit ho. Střelné zbraně dělají rámus a
těžko se jich člověk zbaví. Kuše s jedovatými šípy je tichá a dá se spálit i se
zbývajícími střelami.

Začal jsem po chlapovi pátrat, ale nechtělo se mi do toho. Byl to zkušený válečník,
prožil ruskou revoluci, přežil bolševickou mučírnu a měl léta zkušeností
v nějakých tajných techtle-mechlích, zatím co já jsem byl teroristický zelenáč.
Naštěstí jednou v noci si pro něj přijela německá policie, padlo několik výstřelů,
pak přijela sanitka. Německá policie zapečetila jeho byt a já jsem se domníval, že
Němci sami udělali to, co jsem měl udělat já.

Jenže jakmile se německá obrana zhroutila, přišel ten ruský inženýr do města Bůh
ví odkud, byl bezvadně oblečen, strhnul plombu na svých dveřích a uvelebil se ve

svém bytě. Neuplynuly dvě hodiny a přijelo auto, v něm několik mužů v ruských

uniformách, milého inženýra chňapli a odjeli. Řekl jsem si, že tedy těm Rusům
neutekl. Jenže po čase jsem se dozvěděl, že ten člověk žije v Západním Německu.
Co se všechno přihodilo, o tom mám jen své dohady: moje zpráva asi po čase
dorazila až k projektu Manhattan. Tam se Američani polekali, že by tu atomovou
bombu ten Rus mohl sestrojit a dát ji Němcům. Vyslovili přání Rusa ziskat tak
nějak, jako unesli z Dánska Nielse Bohra. Ale než by měla ta bomba padnout do
rukou Němcům, ať ho raději tam v Čechách zamordují. Ovšem, zpráva šla od úst
k ústům, pokaždé se trochu pozměnila, jelikož nikdo nevěděl o co vskutku jde, a
než přišla ke mně, zněla „Zmocni se Rusa živého nebo mrtvého, pokud možno
živého.“ Asi se někde něco prošťouchlo, Němci se o věci dozvěděli a šli na to
„svým způsobem.“ Jenže Rus asi začal střílet dřív a ta sanitka si přijela pro
postřílené gestapáky. A ti „Rusové,“ kteří si pro něj přijeli, asi byli od CIA,
oblečeni v ruských uniformách.

Zbývá otázka: měl ten Rus skutečně bombu schopnou detonace? Dnes o tom
pochybuji. Radiaktivní látky jistě neměl, tak se asi snažil stlačit vodíkové plasma
magnetickým polem. Totéž později zkoušeli Američani v Oak Ridge a
v Livermore, a marně: rozmezí mezi magntickým polem a ionisovaným vodíkem
je labilní. Místo stlačení unikne plasma tak, jako vyklouzne mokré mýdlo z ruky.
To ovšem tenkrát ještě nikdo nevěděl.

Ale proč o tom mluvím: teprve po čtyřiceti létech se jeden důležitý komunista
uřek. A z toho, co jistě bylo taj.dův., ale už to bylo venku, jsem pochopil, že tady
pramení komunistický útok na mne, člověka jinak bezvýznamného. Já jsem
spolupracoval s nepřítelem, který chtěl raději dát jadernou zbraň Němcům než
Sovětskému svazu! - Teprve pod touto perspektivou dávají věci smysl.
Ale zpět k mým událostem:

V Heřmanově městci jsem se seznámil se sestrou toho kamaráda, přes kterého jsem
navázal styk s podzemím, a v lednu 1945 jsem se s ní oženil. Jmenovala se Marie,
ale u nás se jí říkalo Hanka. Byla to žena nadaná na jazyky, měla solidní základ
francouzštiny a aprobaci učit němčinu. Trochu jsem jí pomáhal s angličtinou a
latinou.​

 

A nebála se! Dodnes vzpomínám, jak jsem jednou „měl co dělat“ na trati, po které
hlídkovaly německé patroly. Poslal jsem Hanku na jednu stranu a jednoho
kamaráda na druhou, aby mne zdálky varovali píšťalkou, kdyby hlídku
zpozorovali. Jenže noc byla černá, takže hlídku neviděli, nebo se hlídka dostala
k trati blíže než oni hlídali. Zkrátka slyšel jsem vojenské kroky až když byly stráže
jen pár metrů ode mne. Sklouznul jsem po železničním náspu a ležel bez hnutí,
zatím co dva metry ode mne se proti temnému nebi sotva rýsovaly dvě postavy ve
vojenských pláštích. Čekal jsem pár minut, vyskočil, dokončil „práci,“ a poplašné
signály jsme slyšeli, když už jsme na kole ujížděli k potoku, kterým jsme se
brodili, aby psi nenašli naši stopu.

Koncem zimy 1945 už bylo jasno, že se Německo zhroutí. Chystali jsme se, že
podřežeme všechny Němce. Byl mezi nimi Fritz Scheel, jakýsi politický „dozorce“
nad firmou, kde jsem pracoval. Ten člověk měl neustále úzké styky s německou
tajnou policií, (Gestapo), ale na druhé straně nám prozradil, kdo mezi námi té
německé policii donáší zprávy. (Byli dva. Zanedloho nato umřeli.) A ten Němec
jednou večer přišel, sedl ke stolu a začal asi takto: „Koukejte: všichni víme, že se
válka chýlí ke konci a že to s Německem dopadne špatně.“ (Ano holubku, už se
nemůžeme dočkat!) „Já tu dobu nechci prožít tady.“ (Není divu!) „Němci Čechům
ublížili a Češi se budou mstít.“ (Ovšem, holoubku, a už se na to těšíme. Podřežeme
je, a ty budeš mezi nimi.) „Vy víte, že já jsem tady nikomu neublížil. Cokoli jsem
koupil, řádně jsem zaplatil a mám na to doklad. Dokonce jsem mnoha lidem
pomohl, a vy jste jedním z nich.“ (Ano, holoubku, to je pravda, ale už na tebe mám
nabroušenou půlmetrovou šavli.) „Chci se odtud včas dostat domů do Hamburgu a
chci, abyste mi v tom pomohl. Pojedeme tam firemním nákladním autem,
odvezeme můj majetek a cestou zpět nakoupíme isolační materiál kousek na jih od
Hamburgu. Já pak pojedu s vámi až na české hranice a odtud se vrátím do
Hamburgu vlakem.“

To mi vzalo dech. Chystal jsem se tu jeho plešatou lebku rozštípnout, a teď by ta
šavle zůstala nevyužitá! Chvíli jsem dumal, a nakonec jsem uznal, že nám ten
chlap skutečně mnohokrát pomohl, dokonce prozradil jména udavačů, tak jsem
řekl: „Dobře, jedem.“

Sotva jsme se plazili. Pro nedostatek benzinu civilní auta jezdila na dřevoplyn, a
jeho tepelná účinnost byla zoufalá. Silnice byly plny lidí, kteří prchali před

postupující sovietskou armádou. Ti nám skákali na auto a zase s auta, kdykoli jsme
musili zpomalit. Města byla vybombardovaná. Některá ještě hořela. Některá se
zdála být bez života. Jinde jsme viděli lidi, kteří se prohrabávali v těch troskách.
Hledali zbytky svého jmění? Hledali kousky dřeva, aby se mohli u ohně ohřát?
Kus oděvu? Něco k snědku?

Konečně za dva dni jsme dojeli až za Hamburg. Tam jsme všechny Němcovy
poklady složili, přespali a vyrazili k nedaleké továrně na synthetický benzin.
Isolační materiál který jsme měli nakoupit, byl vedlejší produkt. Celá továrna byla
uvnitř pískové duny porostlé borovicemi. Dojeli jsme tam krátce před polednem,
naložili materiál a chystali jsme se zaplatit. Zeptal jsem se pokladníka, zda je
sužují nálety.

„Kdepak! Američani o nás vůbec nevědí. Jsme pod zemí a oni shora vidí jenom
les.“

Než jsme skončili placení, troubila polední přestávka. Účetní navrhnul, abychom
se s nimi naobědvali v závodní jídelně a dokončili placení po obědě, ale mně se to
nelíbilo. Namítal jsem, že máme před sebou dlouhou cestu a že bude lépe, když
vyrazíme hned. Můj názor zvítězil a vyjeli jsme. A neujeli jsme ani kilometr a
ozvaly se sirény, varující před americkým náletem. Zastavili jsme v hezkém lese,
schovali auto pod borovici, vybalili zásoby jídla a začali obědvat, když se na
obzoru objevila hejna amerických bombardérů a bomby začaly padat. Byly to tak
zvané koberce: snad stovky bomb, jedna vedle druhé, takže v minutách se celé
město změnilo v hromadu hořících trosek. Jednotlivá „hejna“ přilétala asi tak
v intervalech tří minut, a já jsem si najednou uvědomil, že se jejich cíl stále blíží. A
když přiletělo sedmé „hejno,“ ozvala se rána, jakou jsem ani před tím, ani potom
neslyšel. Zřejmě bomby zasáhly zásoby synthetického benzinu v továrně, kterou
jsme právě opustili. A už se blížilo další hejno. Přemýšlel jsem rychle: utéct letadlu
je sice nesmysl, ale za tři minuty lze uběhnout kilometr. To může znamenat rozdíl
mezi přežitím a nepřežitím. Vyrazil jsem a běžel směrem pryč od bombardované
oblasti, až jsem se svalil bez dechu. V tu chvíli jsem slyšel další „koberec,“ a
zakrátko nato nálet skončil. Cesta zpět k autu byla nekonečná. Myslím, že kdyby
byl někdo měřil rychlost, kterou jsem běžel, držel bych všechny rekordy dodnes.

 

Naštěstí se mým kolegům ani našemu autu nic nestalo, tak jsme vyrazili. Ale
nedojeli jsme daleko: auto bylo válečné výroby a polámal se mu diferenciál.
Nezbylo než nechat je tam a jet domů vlakem. Šlo to pomalu. Koleje byly
vybombardované, nádraží v troskách, ale jelo se. Se šoférem jsme se bavili česky,
a přidala se k nám mladá žena, jakási paní Čapková. Sdělila nám, že byli s mužem
na nucené práci v severním Německu, že je tam zastihnul nálet, že ze svého muže
našla jenom rukáv, tak z pracovního tábora utekla a teď jede domů do Plzně. „A
jak se dostanete přes hranici?“ zeptal jsem se jí. „Schoulím se v rohu a oni si mne
nevšimnou.“ Řekl jsem jí, že na hranici musí všichni cestující vystoupit z vlaku,
projít kontrolou, a kdo nemá propustku, toho mohou na místě zastřelit. Zbledla a
chtěla vědět, co má dělat. Jediná cesta byla vystoupit z vlaku ještě před hranicemi a
překročit hranice vnoci někde v polích a lesích a doufat, že člověk nenarazí na
hlídku. Ovšem, hranice byla v Lovosicích a vlak už do těch Lovosic vjížděl.

Naštěstí příjezd do nádraží byl uzavřen a vlak zastavil asi půl kilometru před
hranicí. Na vystoupení nebylo pomyšlení, vlak byl přeplněn, tak jsme vyskočili
okénkem. Někdo něco volal, ale my jsme pádili od trati do města a zmizeli mezi
lidmi na ulici. Měl jsem v plánu počkat do tmy a potom město obejít, překročit
hranici někde na západ od města a dojít na jih od Terezína na nejbližší železniční
stanici na české půdě. Ale štěstí nám přálo: v Lovosicích stálo německé vojenské
nákladní auto. Dal jsem se s řidičem do řeči a dozvěděl jsem se, že jede do Prahy.

Ukázal jsem mu své papíry, aby věděl, že já z Německa neutíkám, (o paní Čapkové
jsem nemluvil), a podplatil ho, aby nás svezl. Dal si řícit a jelo se. Jenže celou
operaci sledoval nějaký kluk od Hitlerjugend a jakmile se auto rozjelo, skočil na
kolo, jel jak rychle mohl za námi a něco křičel. Doufal jsem, že mu ujedeme a že
pohraniční kontrola nebude vojenské auto prohlížet, jenže to auto se belhalo tak
pomaloučku, že kluk mu stačil. Kontrola skutečně zvedla závoru a naše auto
projelo, jenže kluk tam dorazil téměř současně s námi a ihned pohraničníkům něco
vykládal, asi že uvnitř v korbě jsou dvě podezřelá individua. Dva pohraničníci
ihned skočili na kola, dojeli nás, chytili se korby a škvírou v plachtě koukali
dovnitř. Zda nás neviděli, nebo vidět nechtěli, to se už nedozvím. Ale za zatáčkou
se auta pustili a odbočili. Asi si řekli, že tam už je ten kluk neuvidí a oni mu
mohou vynadat, že dělá planý poplach.​

V Praze jsem paní Čapkovou doprovodil na Wilsonovo nádraží. Ona jela do Plzně,
já do Heřmanova Městce a už jsem o ní neslyšel. Dojela? Nechytili ji? Jak se kde
schovávala až do konce války? Žije ještě?

Zakrátko nato válka skončila. Vrátili jsme se do Prahy a pustili se do přerušeného
studia. Žena studovala jazyky a tělocvik, já matematiku a fysiku. Zpočátku to šlo
dobře, ale změna nastala při komunistickém puči v roce 1948. Soustředit se na
nějaké Maxwellovy rovnice, když jsem viděl celý národ klesat do morální i hmotné
bídy, to jsem zkrátka nedokázal. Seděl jsem nad učebnicí a než jsem se dostal na
konec stránky, zapomněl jsem co bylo na začátku. Rovnice ztratily souvislost
s fysikálními pochody, které měly vyjadřovat. A přitom neustále panoval strach:
včera zatkli Svitáka a Koudelku: jsem na řadě já?

Probíhal proces s dr. Miladou Horákovou a já jsem měl studovat Navier-Stokesovy
rovnice! Ježišmarja, kam jsme to s tou svou demokracií dopracovali? Popraví tu
Horákovou nebo ne? (Popravili, společně s ostatními nevinnými , prý na přímý
rozkaz Stalinův. Ale v den popravy už jsme byli v Německu.)

Komunisti jsou k máni ve třech provedeních.

Především tu jsou ti opravdoví ničemové. Oni vědi, že „socialistický ráj“ je
podvod. Že za vyhlašovaným pokrokem je skutečnost lží, loupeží, zrady, násilí a
vraždy. Ale nevadí jim to, jelikož oni se z toho mají dobře. Žijí v pohodlí, někdy i
v přepychu, a hlavně: mají moc, vládnou! Kdyby své zločiny páchali v malém, byl
by je soud už dávno oběsil. Ve velkém to nejde.

 

Pak tu jsou ty „davy.“ Lidé nevzdělaní. Věří těm nafouknutým apotheosám
nepatrného dobra a nejsou schopni odhalit to chatrně zakrývané gigantické zlo.
Není to jejich vina, zrovna tak jako není jejich vina že mají velký nos, malý nos,
světlé vlasy, tmavé vlasy nebo pihu na krku.

 

Ale je tu ještě třetí, nebezpečný typ. Mnozí z nich pocházejí z vyšších
společenských vrstev. V dětství byli hýčkáni rodiči, často též služebnictvem.
Většinou jsou zatrpklí vůči společenské třídě, ze které vyšli a která jim umožnila
bezstarostné dětství, nákladné (i když často povrchní) vzdělání a teď jim nabízí
pohodlné a výnosné zaměstnání. Někteří vynikají v úzkém, specielním oboru:

malíři, básníci, herci, kritikové umění, vyznavači specielních filosofů a jejich

směrů. Ale žádný z nich nemá svůj obyčejný, zdravý, selský rozum. Všichni jsou
prolezlí komplexy, ani jeden z nich to nepřizná. Mají touhu být mučedníky za
spravedlivou věc, ale představují si, že oni o té spravedlnosti budou mluvit, zatím
co někoho jiného za tu spravedlnost obětují. Jsou jich plné university, protože se
jim tam dostává ideálního posluchačstva: jejich nedomyšlené polopravdy jsou
přijímány co moudrost, jejich předpovědi co proroctví. Jejich obdivu pro
Marxismus nevadí, že Marxova „diagnosa“ neduhu lidské společnosti není
založena na pozorování, ale na Marxově představě, fantasii. Jeho prognosa se
vůbec nepodobá pozdějším událostem. A jeho therapie vyústila v největší hrůzu,
jakou lidstvo zažilo. Jejich vírou neotřese žádná skutečnost. Ba co dím! Oni teď
mají „důkaz:“ napsali Marxovy představy do počítače, podrobili je Marxově
lineární extrapolaci a dostali Marxovu předpověď! (V počítačové hantýrce se tomu
říká „Garbage in, garbage out.“)

Tito lidé jsou nejúspěšnější, když jejich propaganda není zatížena vědomostmi:
filmová herečka mluví o jednostranném odzbrojení, nedostudovaný kněz o
nukleární energii, básník o ekonomii.

Oni to byli, kdo přesvědčil československou veřejnost, že jediná ochrana před
příští německou zhovadilostí je bezpodmínečné spojenectví se Sovjetským svazem.
Když ta obelhaná veřejnost zjistila, že vlezla do pasti, bylo pozdě. Zbývaly pouze
tři možnosti:

   1. Přijmout nevyhnutelné, smířit se s potupou, zapřít sebevědomí, předstírat, že
bereme Marx-Leninské paralytické žvásty za „vědecké“ poznatky a doufat,
že nejsme na seznamu předem odsouzených.
   2. Být chlap, nabrat tucet ručních granátů zbylých po nedávné válce a jít
mordovat komunisty.
   3. Prásknout do bot.

První možnost pro mne nepřicházela v úvahu: i kdybych se o ni pokusil, nedokázal
bych to. Na druhou možnost jsem jednak neměl dost odvahy, zadruhé jsem věděl,
že by se režím mstil na mé rodině, na rodině mé ženy a na jiných nevinných.

Zbýval útěk, ale ten znamenal „rozhodnout se a udělat to TEĎ!“ To se snadno
řekne, ale kdo nezkusil, ten si nedovede představit to pomyšlení, že i když se útěk
povede, (a mnoha lidem se nepovedl!), není návratu. Je to jednou provždy. Nikdy

už se nesejdu s rodiči, sourozenci, přáteli, městem, zemí, kulturou, se svými
knihami, hudebními nástroji – se vším, co jsem dosud znal a miloval, v čem jsem
vyrostl a žil. Navíc tu byla žena, která měla stejné obavy jako já, ale po citové
stránce byla mnohem závislejší než já. Mám ji vzít ssebou? Mám ji opustit? Mám
tu kvůli ní zůstat? Co jí budu platný, když budu v kriminále?

A kriminál neustále hrozil. Cítil jsem, že universitní mechanik a asistent
v chemickém ústavu mne hlídají, a přitom jsem měl obavy, že je to jenom moje
představa, možná můj stihomam.

 

Třináctého května roku 1950 se situace vyřešila sama. Mému kolegovi došly
cigarety, tak si šel jednu vypůjčit právě od toho asistenta, kterého jsem podezříval,
že mne sleduje. Asistent nebyl ve své pracovně, tak na něj ten kolega čekal a zatím
jeho oči padly na dokument s mým jménem. Přečetl, nechal cigaretu cigaretou a šel
mne varovat, že na stole toho vola je něco jako trestní oznámení na mne.

Přišel jsem domu, najedli jsme se a já jsem navrhnul, abychom se jeli na kole
podívat na zříceninu hradu Přimda. S výletem žena souhlasila, ale místo Přimdy
navrhla Mariánské lázně. Nehádal jsem se, jelikož až do Stříbra byla cesta stejná, a
cestou jsem doufal, že ve Stříbře si žena nevšimne, že jedeme na západ místo na
sever. Ale všimla si. Tak jsem musil s pravdou ven. Přiznal jsem se, že zkrátka já
zpátky nejedu. Ať se rozhodne sama, zda chce utéct se mnou, nebo se vrátit. Není
jisto, zda se nám útěk povede. I když ano, nevíme, co nás tam čeká. A naše
manželství bylo uzavřeno za jiných podmínek, než jaké jsou teď. Nepřemlovám ji
ani tak, ani jinak. Rozhodnutí je na ní. Já jedu.
Trvalo to asi pět vteřin a žena řekla: „Tak jedem.“

A jeli jsme. V té Přimdě jsme přenocovali a 14.V.1950, na narozeniny Karla IV.,
jsme vyrazili z Přimdy na jih. U Bezděkova les sahal až k silnici, tak jsme
nenápadně silnici opustili a pokračovali lesem podle kompasu a podle mapy,
kterou jsem naštěstí měl přesně v paměti, směrem k hranci. Všechno šlo hladce, ale
u toho Bezděkova se válelo pár vojáků a ti nás asi viděli. Jak jsem se později
dozvěděl, byla to vojenská posila pohraniční stráže.

 

Opatrně jsme přeťali silnici mezi Bělou nad Radbuzou a Železnou a pokračovali

podle plánu hlubokým lesem. Jenže mezi dobou, kdy byla mapa nakreslena a

dobou našeho útěku byl les vykácen asi na sto metrů. Triedrem, který kdysi patřil
kapitánovi SS, jsem prohlížel okolí a viděl jednoho pohraničníka projít zleva do
prava a zakrátko druhého na kole zprava do leva. Usoudil jsem, že teď bude dvě
hodiny klid, tak honem! Přeťali jsme paseku a přišli na sjízdnou cestu klesající do
údolí. Skočili jsme na kola a sjeli až k potoku. Nedaleko byl můstek, tak jsem tam
chtěl potok překročit, ale žena byla opatrná a radila přebrodit. Nerad jsem svolil. A
zrovna v okamžiku, když bychom byli na můstku, slyšel jsem přijíždějící auto.

Zavolal jsem: „K zemi!“ A praštil sebou do dolíku. Jenže žena nepochopila a stála
tam jak Socha svobody. Naštěstí byla kryta malým keřem, a pohraničníci v autu
triedry prohlíželi svah, s něhož jsme před minutami sjeli dolu. Kdyby byl jeden
z nich otočil hlavu, nečetli byste tyto řádky. (O padesát let později jsem se na místo
vrátil. Vzdálenost mezi námi a autem byla 18 metrů.)

Jakmile auto přejelo, vyskočili jsme, cestu přeběhli, schovali se v houští a už jsme
slyšeli dalšího pohraničníka na motocyklu. Projel asi dvacet metrů od nás, ale pro
houští jsme ho neviděli. On nás asi také ne.

Rychle jsme stoupali kamenitým svahem vzhůru na hřeben Českého lesa, až jsme
přišli na cestu, podle které vedly telefonní dráty. Žena ihned poznala, že to musí
být cesta, po které jezdí hlídky. A než jsme domysleli, slyšela žena štěkot psů.

Musili to být psi pohraničních hlídek, kteří čichali po uprchlících a přitom za sebou
táhli klusajícího pohraničníka. Teď šlo do tuhého. Pěšák tomu psu nemůže utéct.
My jsme však měli kola!

Řízením Božím se najednou objevila stezka mířící přímo k hranici. A dokonce k té
hranici klesala! Skočili jsme na kola a řítili se s kopce dolů, až se najednou před
námi objevil stará závora a pohraniční kámen. Asi na pět vteřin jsme zastavili,
ženu jsem políbil, oba jsme sebrali malé kamínky – poslední kousek vlasti – a
pokračovali v bláznivé jízdě.

Brzo jsme se cítili bezpečni: cesta se změnila v hluboký úvoz, jehož stěny nás
chránily i od triedru pohraničníků, i od jejich střel.

(Po padesáti létech jsem se na místo útěku vrátil. Dodnes mi není jasno jak mohl
někdo po té stezce vůbec jet na kole. A rychle? - Vyloučeno!)

​

Myslím, že jsme tak jeli asi kilometr, když jsme narazili na malou lesní samotu.
Nedovedu popsat náš pocit, když jsme po prožitém strachu procházeli celou obcí a
neviděli nikoho než hlouček dětí, které tam šťouchaly kuličky do důlku.

Lesní cesta se změnila na silnici a mne napadlo: kdybychom dokázali projet
pohraničním pásmem nezpozorovámi, mohli bychom projet celým jižním
Německem až k Rýnu a tam přeplavat do Švýcar. Švýcaři by nám jistě poskytli
asyl. O Němcích jsme si nebyli jisti: pošlou nás zpět?

Než jsem domyslil, objevil se na cestě německý pohraničník.Tlačil kolo do kopce
se kterého jsme sjížděli. Zastavil jsem, představil jsem mu ženu i sebe a informoval
jsem ho, že jsme právě z Československa uprchli. Čekal jsem, že nás zatkne.

Usmál se a řekl:

„Also schoen willkommen in Deutschland!“ A podal nám ruce.
Byl to člověk, kterého bych byl před pěti – šesti roky bez výčitek svědomí
zastřelil.Teď jsem měl co dělat, abych se nerozbrečel dojetím.

Poslal nás dál, abychom projeli vesnicí až k poslednímu domu na pravé straně. Ten
že prý je jeho, tak ať řekneme jeho ženě, aby nám dala něco jíst a pít. On že tam asi
za hodinu přijde.

Ostatní není moc zajímavé: hodiny sepisování protokolů, až žena usnula jako
špalek. Potom, hluboko v noci i s tím policajtem na kolách do nedalekého
městečka. Žena se pohraničníka ptala, kam nás vede.
„Do vězení.“

Ale to byl žert. Dovedl nás do typického německého „gasthausu“ na noc. Ráno
snídaně, potom další sepisování protokolů na německé policii, potom jízda
s americkým policistou do Weiden, další sepisování, tentokrát už v angličtině,
s čokoládou a pomerančem, (tehdy v Československu neslýchaným), a večer
vlakem do uprchlického tábora na pokraji Norimberku.

Uprchlický tábor byl prvním šokem, který jsme v emigraci zažili. Otrhalí, špinaví emigranti se toulali nádražím. Někteří dopíjeli nedopité pivo předchozích hostí.

​

Teprve později jsme pochopili, že v takových táborech už pět let probíhalo něco
jako destilace. Dozvěděli jsme se, že po skončení druhé světové války vítězné
mocnosti považovaly za samozřejmé, že se zavlečenci budou snažit vrátit domů.

Když se mnozí zoufale bránili, považovaly to spojenecké úřady za evidenci strachu
ze spravedlnosti, podezřívaly zavlečence ze zločinnosti a repatriovaly nešťastníky
proti jejich vůli. Teprve když zejména mezi Balty docházelo k hromadným
sebevraždám i žen a dětí, došlo spojencům, že možná ty zprávy o bolševických
zvěrstvech nebyly směšné výmysly „nepřátel lidu“ a začaly utečencům poskytovat
možnost k permanentnímu pobytu v Německu, i k emigraci.

Tábory se napřed naplnily lidmi, které Němci zavlekli na nucené práce z dobytých
území. Potom tam proudily davy Němců z okolních zemí vykázaných. Nakonec
statisíce uprchlíků ze „socialistického ráje.“ Správa táborů poskytla střechu nad
hlavou, kavalec, přikrývku, ráno i večer horkou kávu a chléb, v poledne vařené
brambory a slanečka nebo s nějakou tajemnou omáčku. Dokonce kapesné jsme
dostávali! Dělalo tehdy asi tři dollary měsičně. Pro nově příchozí, jako jsme byli
my, to byla záchrana! Ale co dál? Ještě nám není třicet, jsme práce schopní,
chceme se uplatnit!​

 

Kdo mohl, opustil tábor a buď začal nový život v Německu, nebo emigroval: do
Brazilie, do Venezuely, do Kanady, do Austrálie, nebo „jen“ do Švédska a Belgie.

Lidé schopní, zdraví, mladí, odborníci v žádaných oborech se z táborů
„vypařovali,“ a zůstávali v nich lidé staří, nemocní, tělesně postižení, lidé, které
nikdo nechtěl. Lidé bezcenní. Snažili se, hledali, ale marně. Demoralisace na sebe
nedala dlouho čekat. První se dostavila lenost. Mnoha lidem nestálo za námahu
dojít ráno pro tu skývu chleba a černou kávu. Raděli se váleli na kavalci. Potom
muži začali vykrádat trafiky a ženy se začaly prodávat okupačním vojákům.
Německá policie je snadno chytla, na pár dní zavřela a poslala zpět do tábora. A
jakmile měl uprchlík policejní záznam, byl konec s jakoukoli budoucností. Všude
bylo dost lidí slušných: proč by se někdo staral o rošťáka, když tolik hodných
potřebuje práci, kabát, pořádnou večeři, bydlení, vytrhnout bolavý zub? Ta
blondýnka s křivýma nohama byla v jiném stavu. Porodila tam, v táboře? Dali jí
pro to děťátko nějakou peřinku, košík, mléko?

 

​A ti ztroskotanci už v tom tenkrát žili pět let. Dostali se z toho? Dožili v tom až do
smrti? Vždyť se tenkrát říkalo, že je někde tábor s takovými ztroskotanci z první
světové války! To už bude dvaatřicet let!

Uprchíci se tehdy dělili na t.zv. „dýpíky, “ oficielně „displaced persons,“ kteří
přišli do Německa před listopadem 1949, a na „německou ekonomii,“ t.j. lidi jako
my, kteří přišli až po tom datu. První měli nárok na to, aby jim emigraci hradily
Spojené národy. My jsme na to nárok neměli a našetřit si na to z kapesného, které
nám správa tábora vyplácela, nepřicházelo v úvahu. To nestačilo ani na koupi
starších bot, obnošeného prádla, pasty na zuby nebo potřeb dámské hygieny.

(Později se t.zv. „displaced person status“ rozšířil i na nás, ale tou dobou už jsme
měli objednané jízdenky z Antverp do New Yorku a raději jsme jeli „za své,“ než
abychom riskovali nějaké komplikace.)

 

Žena začala propadat beznaději. Zbytek života budeme trávit tak jako ti zoufalci,
kteří tak žijí už pět let!

Náhlá změna nastala, když jsme se doslechli, že je v táboře nějaký agent
novozélandské vlády, který tam hledá odborníky pro státní projekty. Že však je
nesmírně nesnadné se k němu dostat: kdyby své poslání roztroubil, kdekdo by
najednou byl odborníkem a on by jenom odháněl ty zástupy ode dveří. Nedali
jsme se však zastrašit a ku své nepopsatelné radosti jsme se za několik dní
dozvěděli, že jsme přijati. Tu noc jsme nezavřeli oka, a ráno jsem najednou
pronesl: „To je podvod.“ Nevím proč jsem to řekl. Zdálo se nám, že nebylo
důvodu, aby nás ten agent klamal. Vždyť jsme nic neměli, nebylo co si na nás vzít.
Blížil se den odjezdu, ale Indie nám ještě nedala průjezdní visa. Nakonec ta visa
dostaneme v Hamburgu, odkud pojedeme lodí, ale už je pozdě stihnout loď
vlakem, tak pojedeme přímo autobusem.

Náš přítel měl na zdi mapu Německa, tak jsme se k němu šli podívat kudy
pojedeme. Silnice vedla jen asi sedm kilometrů od ruské zony a my tamtudy
pojedeme hluboko v noci! Najednou nám svitlo: ten chlap nás chce prodat
komunistům. Podívali jsme se jeden na druhého a uvědomili si, že jsme podivní
specialisti: bývalý důstojník výzvědné služby; několik pohraničníků; letci; lidé

z nějakých úřadů, o kterých nám nikdy nic nepovídali. A tak jsme si uvědomili, že

by asi úřady československé o nás měly mnohem větší zájem než vláda Nového
Zealandu. Ozbrojili jsme se dýkami a obušky z kusů kabelu, slíbili si, že nikdo
z nás cestou nebude nic jíst, nic pít, nic kouřit, a jakmile autobus udělá první
podivnou zatáčku nebo zastávku, okamžitě řidiče i agenta zabijeme. A čekali jsme.
Čekali jsme marně. Agent asi měl mezi námi svého důvěrníka a ten ho varoval, že
jsme prokoukli. (Agenta později zatkla americká policie a šel před soud. Víc o něm
nevím.)

Ten večer jsem řekl ženě, že zkrátka sednu na kolo a pojedu z Norimberku do
Frankfurtu. Tam dojdu na novozélandský konsulát a zjistím na čem jsme.

Vzdálenost 200 km se dá zvládnout do zítřka. Pozítří mohu být zpět. Žena
souhlasila, ale prohlásila, že pojede ssebou. V kuchyni tábora nám dali dva
důkladné krajíce chleba a plechovku slanečků. Ne moc pro dva lidi na cestu přes
Německo a zpět, ale neměli jsme na vybranou.

Hned za Norimberkem nás nabralo nákladní auto. Jelo na západ, dále na jih než jak
jsme si přáli, ale blížíli jsme se Frankfurtu, a když je člověk uprchlík, tak si nesmí
vybírat. Náklaďák zastavil někde blízko Aalen. Chtěli jsme se tam někde schoulit a
trochu si zdřimnout, ale místní policajt nás vyhnal z obce. Nestrpěli prý vandráky.

Schoulili jsme se do příkopa a přikryli se dekou, kterou jsme si na cestu vypůjčili
z tábora. Když na nás vnoci začalo pršet, byla žena na pokraji slz. Naštěstí déšť
přestal, rozednilo se, my jsme vyrazili a odpoledne dorazili do Karlsruhe, sice dost
daleko na jih od Frankfurtu, ale jednak blíže než jsme byli večer, a zadruhé ve
městě, kam byla odsunuta smíšená česko-německá rodina, které jsem v roce 1945
pomohl. Možná, že jsem jim tehdy zachránil život.

Přivítali nás srdečně, nakrmili nás a prohlásili, že žena zůstane u nich, zatím co já
budu pokračovat v cestě. Žena souhlasila, ale moje kolo začalo jevit známky stáří a
přečkaných útrap. Viděl jsem, že na něm do Frankfurtu nedojedu, tak jsem
pokračoval autostopem. Do Frankfurtu jsem se dostal, na konsulátu jsem se
dozvěděl, že žádná akce toho druhu neexistuje a existovat nemůže, protože by
odporovala novozélandskému immigračnímu zákonu, a konsul si poznamenal
jméno, pod kterým agent vystupoval. Tak možná, že k jeho dopadení došlo dík
naší cestě. - Už se to nedozvím.​

 

Vydal jsem se na cetu zpět a dumal, jak to ženě sdělím co nejšetrněji. A pak už
jsem nedumal nad ničím, jenom jsem se snažil dostat se do Karlsruhe. Jenže tou
dobou už byl ze mne takový vandrák, že mne do auta nikdo nechtěl. Jenom řidiči
nákladních aut naložených zeleninou, pískem a cihlami se nade mnou ustrnuli. Tak
jsem se dostal až do Heidelbergu, a tam jsem si uvědomil, že můj otec měl velkou
úctu k heidelbergské universitě a několikrát se zmínil, že by byl rád, kdybych se do
toho Heidelbergu dostal. I napadlo mi:
„Tak tady mne máš, tatínku, v tom Heidelbergu. To bys koukal, kdybys mne
viděl!“

Seděl jsem u benzinové pumpy, měl jsem hlad, žízeň a začínal mi úpal. Stopování
bylo beznadějné, tak jsem se rozhodnul, že si zdřimnu, a po západu slunce si to
naklusnu a s pomocí Boží budu zítra v Karlsruhe. Zbývalo mi tam asi 80 km, tedy
necelé dva marathony, tak to snad za noc zvládnu.

Zrovna když na mne šla dřímota, zpozoroval jsem, že u pumpy stojí malé auto
s britskou evidenční značkou a že řidič a pumpař se nemohou domluvit. Přiblížil
jsem se a začal překládat. Ukázalo se, že řidič nabízí peníze, ale pupař chce lístky
na benzin. Řidič chtěl vědět kde sežene lístky.
„Landeszentralbank, Mannheim.“

Řidič se tam chtěl rozjet, tak jsem ho požádal, zda by mne nevzal ssebou. Nelíbilo
se mu to. Namítal, že je to zpátky na sever a já že směřuji na jih.

„Ano, ale potom pojedete na jih. Kromě toho, když dovolíte, pozoroval jsem, že
máte potíže s komunikací: možná, že vám mohu být ku prospěchu.“

Řekl, že se poradí se ženou. Ta přišla, podala mi krabici s odpadky od oběda a
požádala mne, abych to hodil do odpadkové nádoby. Byl jsem u velkém pokušení
ty zbytky z té krabice vytahat a strčit do kapsy, ale bál jsem se, že by tím moje
reputace klesla a oni by mne nesvezli. Tak jsem krabici s odpadky kladl velmi
opatrně: v případě, že mne nesvezou, vrátím se a zbytky vyberu.

Ale oni už na mne mávali, abych jel. Nechal jsem zbytky a běžel do auta.
Představil jsem se jim a oni mi řekli, že se jmenují Lyle a Doris Slaybaugh. Lyle se
mne zeptal jak to, že pět let po válce ještě pořád potřebujeme lístky na benzin.

​

Omluvil jsem se, že nevím, že nejsem Němec. Chtěli vědět odkud jsem, a jakmile
padlo slovo Československo, situace se změnila. Byli o nás dobře informovaní,
měli jsme jejich sympatie, sami cítili komunistické nebezpečí a jeho rozvratnou
činnost, tak jen chtěli víc podrobností: o Benešovi, o Janu Masarykovi, o cestě,
kterou se komunisti zmocnili vlády. A tak se stalo, že než jsme dojeli do
Mannheimu, zapomněli jsme jméno té banky a přijeli k Landwirtschaftliche Bank
místo k Landeszentralbank. Blondová pokladní se na nás usmála, popsala cestu a
upozornila nás: „Ale pospěšte si, je za pět minut čtyři a oni ve čtyři zavírají.“

Řidič vyrazil k autu a mně blesklo hlavou a řekl jsem kasírce: „Prosím vás, můžete
tam zavolat a říct jim, že jsme na cestě?“ Pokynula hlavou. „Můžeme se na to
spolehnout?“ „Ano.“

 

Řidič už byl u volantu, motor vrčel, tak jsem mu řekl: „Nespěchejte, já jsem to
zařídil, že tam na vás počkají.“

 

Nikdy nezapomenu na ten jeho úsměv. Citil jsem z něj něco jako: „Tak takovejhle
ty seš vagabund?“

Přijeli jsme k bance, banka zavřená, jen u postranního vchodu čekal úředník
s lístky, vzal peníze a jelo se. Od toho okamžiku zájem mých dobrodinců se netočil
kolem Československa, ale kolem mne: kdo jsem, proč jsem v Německu, co jsem
dělal ve Frankfurtu a hlavně: co dál? Vysvětlil jsem jim naši situaci. Dost dlouho
kroutili hlavou. Pak se řidič zeptal:
„A což USA?“

Sdělil jsem mu, že to je sen každého uprchlíka, ale že to nepřichází v úvahu,
jelikož přistěhovalec potřebuje někoho, kdo by se za něj zaručil. Řidič se zeptal,
nemám-li v Americe příbuzné. Když slyšel že ne, slevil na známé a přátele, kteří
nemusí být pokrevně zpřízněni. Jat jakousi touhou po květnaté mluvě jsem mu
sdělil: „Sir, I don ́t have a friend on the face of the American Continent.“
Dlouho dumal, až konečně pronesl: „Yes, you do.“

Ulekl jsem se. Ježišmarjá, on mne teď začne utěšovat, že mám největšího přítele na
nebesích, a já se zatím potřebuji najíst, napít a dostat do Karlsruhe, odtud nějak do
Norimbergu a odtud – hergot kam? Belgie prý najímá havíře do uhelných dolů, a

tam bychom snad dojeli na kole, ale moje kole potřebuje opravu a já na ni nemám!
A tak jen aby řeč nestála jsem se ho zeptal: „Koho? Kde?“

„Tady. Mne.“ A začal vypravovat takové nesmysly, jako že jsou Američani, že
jsou v Anglii jenom dočasně, on že pracuje v továrně na nějaké vločky, (já znal
jenom sněhové vločky a na ty jsme nikdy nepotřebovali továrnu), ty jeho prý jsou
kukuřičné, kromě toho prý má farmu, ale farmářem není, tu farmu má jen pro
potěchu, a vím-li něco o farmaření, mohl bych se o tu farmu starat. Já na to že o
farmaření nevím nic, ale to ho neodstrašilo a furt mlel svou, až mi blesklo hlavou:
„Aha, tak ty jsi taky takový ptáček jako ten, co nám nabízen Nový Zealand! Tak
koukej, holoubku: já mám tudlec dýku. A mně už je to všechno fuk. Jakmile uděláš
nějakou prasečinu, je s tebou konec. A basta.“ (Ale to jsem mu řekl až asi o dva
roky později, když jsme seděli v kůlně té jeho farmy a pili whisky.)

Tenkrát jsem mu zdvořile odpověděl, že mu děkuji, ale že mi odpustí, když jeho
slib nebudu brát vážně: „Vždyť nevíte kdo jsem. Nevíte ani, je-li pravda nebo lež
to co jsem o sobě řekl.“

Podumal a zeptal se: „Řekl jste, že na vás čeká žena v Karlsruhe: můžeme s ní
mluvit?“ Samozřejmě, to záleží na vás a na ní. Já do toho nemám co mluvit.
„Tak dobře. Zeptáme se jí, a když nám řekne totéž, co vy, uvěříme vám.“

To se mi zdálo moudré. Přijeli, s ženou si popovídali, na nic se jí neptali, jenom jí
dali krásné žluté šaty, ve kterých žena honila prádu ještě několik let po příjezdu do
Ameriky. Doprovodil jsem je až k vjezdu na autostrádu a při loučení mi dali
několik německých bankovek. Dnes by to byl obnos směšný, ale tenkrát to pro nás
bylo bohatství. Koupil jsem součástky na kolo, opravil je a vyrazili jsme zpět do
tábora v Norimbergu.

Nedlouho nato nás přeložili do tábora v Babehausen, nedaleko Frankfurtu. Tam
jsem sehnal práci jako čeledín u místního sedláka. Sekal jsem obilí, krmil a čistil
dobytek a koně, a za to jsem dostal dobře najíst i několik marek do kapsy! Také
jsem na opraveném kole dojel do Frankfurtu na International Refugee
Organization, čili IRO. Už se nepamatuji proč jsem tam jel, ale z telefonní centrály
jsem zaslechl češtinu. Telefon tam obsluhoval ing. Zdeněk Čapek, který utekl o
něco dříve než my. Zmínil jsem se, že po dobu žní mám práci, ale potom asi bude

těžko něco nalézt. Německo mělo tou dobou svůj vlastní problém
s nezaměstnaností, takže šance uprchlíků byly mizivé.

„Koukej: kdybys chtěl tady obsluhovat tenhle telefon, tak by to možná šlo. Já jedu
příští týden do Habeše. – Žes to nedělal? Tak to neříkej. Až se tě bude plukovník
Lamm ptát, řekni mu, že takovejhle jsi neobsluhoval, ale že víš, že se to naučíš.
Neplatí to moc, ale zase to má tu výhodu, že tě o tu rachotu nebude chtít nikdo
připravit. Tak pojď, promluvíme s tím Lammem.“

Práci u sedláka jsem předal jinému uprchlíkovi, kterého si sedlák nakonec tak
oblíbil, že u něj kluk zůstal až do své emigrace. A začal jsem dojíždět do
Frankfurtu do práce. Bylo to něco přes dvacet kilometrů. Za dobrého počasí to byl
příjemný tělocvik, ale když začalo pršet, dal jsem přednost vojenské posteli, která
z neznámých důvodů a příčin byla hned vedle telefonní centrály. Do tábora jsem
jezdil jen na sobotu a neděli.

Zanedlouho se uvolnilo místo v jiném oddělení IRO a žena je dostala dík svým
znalostem jazyků. To bylo terno! Se dvěma příjmy jsme byli bohatí. Najali jsme si
ve Frankfurtu podnájem, u místních vetešníků jsme nakoupili šatstvo a ještě nám
zbylo na tureckou kávu a kousek cukroví u Kafee Mann!

Jenže o několik dní později se najednou žena nervově zhroutila. Dokud byla mezi
cizími lidmi, ještě se držela. Ale jakmile jsem přišel, nemluvila o ničem jiném než
že život nemá smysl, že už chce jenom umřít. Asi za měsíc ji přijali na
neurologické klinice, ale myslím, že si s ní nevěděli rady. Já taky ne. Propustili mi
ji na revers. Bylo to čím dál horší. Přestala mluvit, jen tak blábolila. Ani stát už
nemohla. Tak jsem jí jednou řekl: „Podívej: jestliže skutečně je pro tebe život
utrpením a ty to utrpení chceš ukončit, nikdo nemá právo to utrpení ti prodlužovat.
Specielně ne, když sám s tebou netrpí. Já odcházím do knihovny.“

Co jsem četl, nemám tušení. Vrátil jsem se asi za dvě hodiny a cestou domů jsem
se děsil každého kroku. Najdu ji oběšenou, otrávenou, s podřezanými žilami?
Skočila s okna, skočila pod vlak, skočila pod auto, skočila pod tramvaj? Utopila se
v Mohanu?

 

Seděla doma na kusu nábytku, který sloužil za židli, pohovku nebo postel a byla

v docela dobré náladě. O sebevraždě už nemluvila a když zanedlouho nato uprchli

do Německa také její bratr a jeho žena, zlepšil se její stav natolik, že jsem ji

považoval za vyléčenou. (Až asi po třiceti létech se její deprese vrátila, ale to je
jiná kapitola.)

Ženin bratr a jeho žena se zanedlouho nastěhovali k nám. Pokoj sice byl pro čtyři
lidi poněkud těsný, ale uprchlík musí být rád, že má střechu nad hlavou, že mu
není zima, že nemá hlad....

Když už jsme se tak trochu zcivilisovali, napsal jsem o našem útěku tomu
Sheelovi, který mně napřed pomohl v Heřmanově městci před odjezdem na
nucenou práci do Německa a já jsem mu potom pomohl zachránit majetek a možná
život cestou do Hamburgu. Netrvalo dlouho a Fritz Scheel přijel do Frankfurtu.
Sebrali jsme veškeré úspory, koupili housky, šunku a víno a milého Scheela hostili.
Scheel vzpomínal na Prahu, která se mu moc líbila. Potom povídal: „A tam od té
ulice, kterou jede tramvaj k Vltavě, odbočuje taková menší ulice a tam je pivovar.“
„Ano, jmenuje se U Fleků.“ „A tam se Frank popral.“ „Jak to víte?“ „Já jsem toho
věděl o vás všech mnohem víc než jste tušili. A bylo to pro tu rvačku, proč bylo tak
těžké dostat vás z toho transportu. Vy jste měl v Berlině zmizet, a já jsem se za vás
zaručil svým krkem.“

Mezitím Slaybaughovi podnikali všechny kroky, aby nás co nejdříve mohli
v Americe uvítat. Bohužel, z nějakého důvodu se celý náš spis dostan do specielní
přihrádky a tam se na něj zapomnělo. Ženin bratr se svou ženou už emigrvali do
Iowy a my jsme od amerického konsulátu nedostali ani pozvání na rozhovor.
Konečně, dík Slaybaughovům, zakročil guvernér státu Michigan a náš případ se
vyřešil v několika dnech. Slaybaughovi nám půjčili peníze na cestu a koncem
února 1952 jsme zapakovali veškerý svůj majetek do velké bedny a odjeli do
Antverp. Loď už stála v přístavu. Jmenovala se Leerdam. Byla to nákladní loď
společnosti Holland America. Kromě nákladu ocelových kolejnic brala ssebou taky
cestující. Muži byli v jedné velké kajutě, ženy po třech v několika malých
kajutách. Ještě než jsme vyrazili jsem kormidelníkovi řekl něco jako že je to krásná
loď, abych ho potěšil.

„Néé,“ pronesl a odplivnul mezi zuby, přesně tak, jak jsem se to učil, když mi bylo
asi tak sedm. Zeptal jsem se ho co je s lodí v nepořádku.
„Turbin busted.“​

 

A jak pojedeme, když je turbin busted?
„Spare turbin. Last voyage. Then scrapped.“ A odešel. Ženě jsem o tom rozhovoru
řekl až po přistání.

 

Zpočátku bylo moře jak zrcadlo. Ale asi za týden nás chytla pořádná bouře, vlny
šly přes palubu, námořníci tam napnuli lana, aby je vlna nesmetla do moře, okna
kajut přikryli ocelovými okenicemi, nikdo z cestujících nesměl opustit kabinu, a
tak jsem dumal nad tím, zda ta náhradní turbina nás do té Ameriky dopraví, nebo
zda ta bouře ušetří práci těm, kdo měli starou Leerdam rozebrat a přetavit.
Byli jsme asi tak právě na půli cesty mazi Evropou a Amerikou, když se vnoci
ozvalo hrozné rachocení a celá loď se třásla. Tak takhle to zní, když ta bouře
zvítězí a loď jde ke dnu! – Ale nešla. Jenom se uvolnil gigantický řetěz, který držel
kotvu, a i s tou kotvou sklouznul na dno Atlantiku.

Asi za dva dni se bouře převalila, opět jsme směli vylézt na palubu a konečně, dne
jedenáctého března léta Páně jeden tisíc devět set padesát dva jsme viděli Sochu
svobody. A ve dvě hodiny odpoledne jsme vkročili na americký kontinent.
V New Yorku nás očekávali paní Kocourková, naše bývalá sousedka
z uprchlického tábora, její syn Jan a manželé Bardenovi, přátelé Slaybaughových.
Zůstali jsme přes noc u Bardenů, druhou noc u Kocourků a třetí den vyrazili na
cestu do Michiganu. Jelikož na železnici byla stávka, jeli jsme autobusem a mé
ženě bylo děsně špatně. Přežila to a čtrnáctého dopoledne jsme dorazili do Battle
Creeku. Tam na nás čekali Slaybaughovi a přivezli domů. Okamžitě jsme se stali
členy jejich rodiny a přáteli jejich přátel. Ti se nás neustále ptali, co potřebujeme a
čím nám mohou být prospěšni. Upejpali jsme se, jak je v Evropě zvykem, ale
nebylo nám to nic platno. Sousedi usoudili, že noví přistěhovalci potřebují radio,
kabát, nábytek, knihovničku, - už si to všechno nepamatuji. Nebyly to předměty
nové, ale byly upotřebitelné, a dárci ty dary nepovažovali za nějakou
„dobročinnost:“ Zkrátka oni to měli a nepotřebovali, kdežto my jsme to neměli a
potřebovali. Co jednoduššího, než že se ty předměty přestěhují od nich k nám?
Netrvalo víc než dva týdny a měli jsme práci, obečení, obutí, nábytek, kuchynské
potřeby a dva tucty upřímných přátel.

 

​A tím končí období dobrodružství a začíná období každodenní práce, péče o
rodinu, koupě auta, koupě domu, koupě životní pojistky, koupě knih, koupě dalších
knih, ... a to už není zajímavé.

 

Ale musím se ještě vrátit k těm Slaybaughům. Lyle nebyl slavný student. Škola ho
nebavila, tak asi v patnácti studiem praštil a šel pracovat do podniku, který
instaloval generátory do přehrad. Podnikatel měl hezkou dceru a Lyle se s ní
oženil. Pak dostal lepší místo u firmy Kellogg, která se proslavila kukuřičnými
vločkami. Lyle tam pracoval jako elektrikář, a jednou, když opravoval mlýn na
kukuřici, uklouznul a do toho mlýna spadl. Mlýn mu rozemlel nohu, takže mu ji
musili amputovat. To byl konec s řemeslem, a s Lyleovy perspektivy to byl taky
konec s Lylem. Jenže Doris, jeho žena, byla neobyčejná osoba. Nezlomila ji smrt
dvou dětí, nezomilo ji ani Lyleovo zmrzačení. Přesvědčila svého muže, že může
dosahnout vyššího vzdělání. Lyle si dal říci a s podporou zaměstnavatele na dálku
studoval strojní inženýrství. Stal se z něj vynikající konstruktér a v době, kdy jsme
se seznámili, byl už šéfem údržby veškeré mašinerie firmy Kellogg.Jenž

 

e Lyle měl ještě jeden dar: byl to výborný praktický psycholog. Zjistil, že
obyčejně spory mezi vedením podniku a odborovými organisacemi spočívají
v nedostatku komunikací. Tak předešel stávkám.

Tehdy firma Kellogg rozšířila svoji činnost do Anglie. Jenže britští dělníci nebyli
zvyklí na požadavky amerického průmyslu a nebylo jiné pomoci než poslat Lylea
do Anglie, aby to tam dal dopořádku. Slaybaughovi v Anglii ztrávili asi dva roky.
Svoji dovolenou věnovali dlouhé cestě po západní Evropě. V Heidelbergu jim
tenkrát jeden pobuda dopomohl k benzinu.

Lyle svou práci skončil k naprosté spokojenosti všech zúčastněných a po návratu
ho podnik jmenoval šéfem vývoje a výzkumu. Občas se mu zdálo, že na své
postavení nestačí. To za mnou přišel a řekl: „Dendo, (nedokázal vyslovit Zdendo),
já si připadám jako podvodník. Jak já, který nedodělal střední školu, mohu být
šéfem padesáti lidí s doktoráty v potravinářské chemii, hygieně, medicíně, strojním
inženýrství, stavebním inženýrství, v oborech, o kterých já ani nevím?“ Tehdy nezbylo než naplnit mu sklenici CocaColou, důkladně ji rozředit skotskou whiskey a namítnout: „Kdybys to věděl sám, tak bys je nebpotřeboval, nebyl bys je najal a
oni by byli bez práce.“ To ho obyčejně aspoň na čas uklidnilo.

 

​Jednou v té své stodole, předělané na dílnu, svářel model nějakého nového
vynálezu a já jsem ten model držel v ohromných kleštích. Když to bylo hotovo,
řekl jsem mu:

​„Lyle, to, co jsi Ty a Doris pro nás, neznámé lidi z neznámé země, vykonali, to se
zkrátka nedá změřit. Jak vám to kdy splatíme?“

Bohužel, tu jeho odpověď si už doslova nepamatuji. Ale bylo to něco jako:
„Oh, nám to platit nebudete. Předně to – díky Bohu – nepotřebujeme. Zadruhé než
se na to vzmůžete, třeba budem dávno pod drnem. A hlavně, kdybyste to splatili
nám, byl by to uzavřený kruh a nikam by to nevedlo. Vy to splatíte někomu
jinému, ten zase jinému, a tak to bude pokračovat a poroste to.“
Vstal jsem, podal jsem mu ruku a řekl:
„Lyle, platí. Přijímám a slibuji, že budu splácet, dokud budu žít.“
A to je konec mého vypravování.

(Dopsáno v Tacomě, dne 12. Května 2011.)